Z venkova

Knížka, kvůli to celé píšu, je Starý kraj od Dörte Hansenové. Starý kraj je v severním Německu, pěstují se v něm jablka a autorka nás s ním seznamuje hlavně skrz jeden starý dům. 

Pod jeho střechou se stalo snad úplně všecko, co vás z lidských osudů napadne. Věra, která v něm bydlí dneska, sem přišla před šedesáti lety jako malá holka se svou matkou; našly tu tehdy - ne zrovna vlídný - úkryt před válkou, která jim vzala domov. Teď stojí Věra ve dveřích a dívá se na svoji neteř Annu, která s malým synem utíká z Hamburku před zklamáním, opuštěností a smutkem.
Z Hamburku se do Starého kraje stěhuje lidí víc: ten nezkažený a dobrý svět! ti rázovití lidé! ta možnost jíst (nebo zavařovat), co si člověk vlastnoručně vypěstuje! - Místní lidé na ekomisionáře, kteří nerozeznají boskoop od jonagoldu, pohlížejí s (mnohdy oprávněnou) skepsí a i novousedlíci sami obvykle časem zjistí, že s vlastnoručním pěstováním to není úplně snadné: V zimě bojovala s depresemi, v létě s plevelem.
Anna se ale ve starém Věřině domě nechystá založit marmeládovnu ani psát články pro časopis Venkovské gusto. Hledá domov, prodírá se k němu složitou minulostí kraje i svojí rodiny a cestou se jí, bez velkých gest, daří alespoň trochu pospravit rozbité okenice v domě a vztahy mezi lidmi.

Povídky Jana Čepa jsem zkoušela číst už před dvaceti lety, ale daří se mi to až v poslední době; buď jsem konečně dost stará nebo teprve teď dost dlouho bydlím na vesnici... těžko říct. Chudoba, dřina, lakota, závist, zoufalství, komplikované vztahy mezi lidmi, kteří spolu musí žít v ve vsi nebo chalupě, ať už se mají nebo nemají rádi, jdou v Čepových textech ruku v ruce s obrovským prostorem, který člověku dává okolní příroda, víra v Boha a neviditelné, ale o to silnější pouto mezi předky a těmi, kteří teprve přijdou. Povídky jsou z let 1931 - 1953, devastující zásah kolektivizace Čep, který od roku 1948 žil v exilu, mohl sledovat jen zprostředkovaně a nepíše o něm. Co se s českou (nebo moravskou) vesnicí stalo, zaznamenali jiní - třeba Josef Šimon v knize Ukradený domov. Nebo Jiří Hájíček. Jeho Rybí krev, popisující vysidlování obcí kvůli jaderné elektrárně Temelín a vodní nádrži Hněvkovice,  by se snadno dala položit vedle Čepovy povídky Zatopená ves s otázkou: zůstalo ještě něco? platí i pro Hájíčkovy vesničany Čepovo všechno tu bylo odjakživa na svém místě, stejně jako Polárka a Velký vůz na noční obloze, a nikoho nikdy nenapadlo, že by to mohlo být jiné. A u se najednou ucítili hluboko na dně propasti, s kravami i svozem, s cestou vinoucí se mezi jabloněmi, se známými střechami chalup, s celou vsí, se všemi starostmi a radostmi, a nad hlavou se jim převalovaly vlny temných vod? 
Krávy se svozem u Temelínských věží už potkáme těžko, samozřejmě. Ale aspoň ty cesty mezi jabloněmi?

Třetí knihu - Zmizelý obraz milevského venkova - zatím v Táboře nemáme. Vydal ji Spolek pro rozvoj kultury v Milevsku a obsahuje 51 fotografií chalup z vesnic a vesniček kolem Milevska a jejich obyvatel. Fotky jsou ze začátku minulého století a pořídil je spolupracovník národopisce Čeňka Zíbrta, milevský učitel a etnograf Štěpán Dvořák (1867-1923). Textem je doprovází Karel Němeček, který všechna místa navštívil a doplnil k fotografiím (pokud to bylo možné) jména a osudy lidí, jimž chalupy patřily nebo v nich žili. Podobně jako z Čepových povídek je z obrázků zřejmé, že život na vsi nebyl žádná selanka. Ale vyzařuje z nich i pokora a přirozený vkus těch, kdo chalupy stavěli a udržovali. Otázka, co z toho všeho ještě zůstalo dodneška, se vynořuje znova, většina textů končí chalupa byla zbourána, vyhořela, už nestojí...
Hledala jsem na fotkách jablka a nakonec je našla: ve větvích nad hlavami dvou žen u Zdeňků v Osletíně, kam se, jak píše pan Němeček, přiženil Jaroslav Novák a po roce 1989 obnovil na gruntu soukromé hospodaření.