Tělo jazyka

Před lety jsem jela do Litoměřic na výstavu obrazů, jmenovala se Od země přes kopec do nebe. Jela jsem vlakem, brzo ráno, na obzoru z mlhy vystupovaly špičaté kopce Českého Středohoří. V knihovně mi teď, po letech, přišel pod ruku katalog výstavy, nebo spíš knížka k ní. Uvnitř je možná víc slov než obrazů.

Autorem jednoho z textů je David Abram, a mimo jiné píše, že u indiánů kmene Krijů v Manitobu se říká, že příběhy, které se zrovna nevyprávějí, žijí v odlehlých vesnicích, kde vedou svůj samostatný život. Tu a tam však jeden z nich vesnici opustí, aby se zabydlel v nějakém člověku, jenž se jím stane náhle posedlým a nemůže jinak než ho vyprávět do světa a vezpívat ho zpět do živého koloběhu. - To mě, samozřejmě, přimělo najít si v katalogu, jestli od Davida Abrama nemáme ještě něco, a našla jsem knihy hned dvě (v překladu Jiřího Zemánka, kurátora výstavy Od země přes kopec...). Zatím jsem přečetla jednu, Procitnutí do živé země, druhou, Kouzlo smyslů, se teprv prokousávám, ale hlavní myšlenku obou už jsem snad pochopila: přestáváme svět poznávat bezprostředně - zrakem, sluchem, hmatem, chutí a čichem - a vzdalujeme se rostlinám, zvířatům i přírodě, které mylně říkáme neživá. Od přírodních národů, které dokážou s lososem, sosnou nebo skálou rozmlouvat jako rovný s rovným, se máme hodně co učit... a když se nenaučíme, dopadne to s námi bledě.

Když pominu různé ezo- příručky, píše ještě dneska někdo tak, že vede přirozený rozhovor s řekami, hvězdami a květinami?

***

Bohyň Tadeusze Konwického je vlastně taková artová harlekýnka (výraz jsem pochytila na csfd, kde ho jeden z komentátorů použil pro můj oblíbený film Piano): dcera zchudlého šlechtice se má výhodně provdat, ale láska muže, který kvůli ní utekl i ze šibenice, je silnější než dobré vychování a všecky společenské rozdíly. Milostný příběh s předvídatelným koncem se ale odehrává na okraji dějů přírodních a vlastně stejně neodvratně jako jeden z nich: má temné hlubiny jako tůně v řece, dramatické scény jako večerní bouřka, úzkost vyprahlých letních dní. Víc než slova lidí mluví k Heleně Konwické, která se nezadržitelně propadá do lásky a neštěstí, pohyb listů stromů ve větru, prach cest, sluneční paprsky a hvězdná obloha.

Po večeři sešla z verandy na dvůr. Nad nehybnými stromy se mihotalo, třpytilo, blýskalo ohromné množství hvězd a zdálo se, že jsou vidět trojrozměrné, že je mezi nimi skelný prostor nekonečna. Hvězdy každou chvíli padaly k zemi a jako kapky studených ohňů a hasly v korunách stromů nebo za zelenou obručí obzoru. Stála tak a dívala se na tu podívanou jako každý srpen, už tolik let, a její pokulhávající srdce náhle sevřel neurčitý smutek. Tohleto cítí všichni lidé, kteří v tuto chvíli vyšli před dům a dívají se na nebe, pomyslela si.

Pozn.: Shoda jména hlavní hrdinky se jménem autorem není náhodná, Tadeusz Konwicki vypráví o své - nikdy nepoznané - babičce.

***

V Čechách, mám dojem, umí tohle - poslouchat, pochopit a přenést do lidských slov ne-lidskou řeč - Anna Bolavá. Anna Bartáková z její knihy Do tmy rostlinám prostě potřebuje rozumět, protože sběr léčivých bylin je něco, čemu postupně podřizuje celý svůj život: Sběr jsem prostě já. Kdo byliny opravdu trhá, je jiný a časem o tom přestává s kýmkoli mluvit. Čeká celou noc, aby viděla rozkvétat diviznu, zraňuje si dlaně o přesličky, za tužebníkem jilmovým jde do míst, která když člověka uchvátí, nevydají ho zpět.

***

Připadá mi, že tuhle moc - uchvátit a nevydat zpět - mají nejen místa, kde roste tužebník či přeslička rolní, ale i slova. A že jejich skutečná váha se ke znakům na papíře nebo obrazovce, kterými je zaznamenáváme, má asi stejně, jako se květy divizny, jež se otvíraly před našima očima a byly dotýkané našima rukama, mají k číslu, které nakonec nad jejich usušenou hrstkou ukáže decimálka ve výkupně. 

Nebo jako se se fotka kopce má k pěší chůzi, k pouti, která vede od země do nebe. Anebo prostě jen přes kopec, za obzor, o kousek dál.