Slova a ticho 

Nevím, jak to mají ostatní lidi, co nějak pracují s knihami. Když jsem je prodávala, půjčovala nebo psala já, říkala jsem si někdy, jestli už jich není cu moc (zuviel). Jestli mají všecky ty popsané a potištěné stránky ještě vůbec nějakou váhu? 

Kniha Dějiny lásky od Nicole Kraussové je na tyhle pochyby dobrá. Psané slovo v ní lidi spojuje - což je, mám dojem, jediná věc, která určitě smysl má. Je to vlastně kniha o knize s názvem Dějiny lásky. Napsal ji Leo Gursky, v mládí a v Polsku, pro svoji lásku Almu. Teď je starý, žije v New Yorku, nemá nikoho a nic a musí si pořád připomínat i to, že skutečně žije, že nezmizel, jako ostatní Židé, kteří - stejně jako on - nestihli z Evropy před Hitlerem utéct včas. Protože jeho blízcí ho za mrtvého dlouho považovali: Alma se v Americe vdala za jiného a jejich syn Isaac ani netuší, kdo je jeho skutečný otec. Přítel Cvi, kterému Leo svěřil svůj rukopis, přeložil Dějiny lásky do španělštiny a vydal je pod svým jménem. - To je jeden začátek příběhu. Na druhém začátku je čtrnáctiletá Alma, kterou rodiče pojmenovali právě podle hrdinky Dějin lásky. Otec jí zemřel už před sedmi lety, ale maminka, která pracuje jako překladatelka, se od něj nikdy neodmilovala. Uprostřed mezi starým Leem a malou Almou je spisovatel Isaac Moritz, který potřebuje Dějiny lásky přeložit ze španělštiny a píše proto právě mamince Almy... Kniha nekončí happyendem, ale nadějí, myslím, ano.

***
Nad Isaacem Moritzem, původem z Polska a slavným spisovatelem, kterému by slušela Nobelova cena, si člověk samozřejmě vzpomene na Isaaca Bashevise Singera. Jeho životopis Singer: krajiny paměti napsala Agata Tuszyńska. Agata a Singer se nikdy nesetkali, nemluvili spolu. Agata hledala záznamy v archivech, povídala si s lidmi, kteří spisovatele znali, cestovala Polskem, po místech, kde Singerova rodina sídlila šest set let a odkud Singer vlastně nikdy opravdu neodešel: Když jedu drožkou v Montrealu, jedu zároveň drožkou po Krochmalné ulici ve Varšavě. Vždycky se vracím na Krochmalnou. - Ve skutečnosti už Krochmalná není, zmizela za poslední války. Na židovských hřbitovech, které mnohokrát překopali hledači pokladů, se pasou krávy nebo je na nich hřiště s kolotočem. Malé děti, které si tu hrají, o Židech nevědí skoro nic: Byli to lidé, kteří nevěřili v našeho Pánaboha. Mluvili směšně polsky, ale v Polsku už nejsou. Vyznačovali se tím, že měli zlaté zuby. Spoustu zlatých zubů. Rádi cestovali, ale my je nemáme rádi. Starší děti už často začínají větu Nejsem rasista, ale... podobně jako pamětníci, kteří svoje úvahy o tom, že si holocaust Židé vlastně tak trochu zavinili sami, končívají ...ale byli i hodní Židi.

Není to, ani zdaleka, jen životopis jednoho slavného muže a je to místy dost mrazivé čtení: o slovech, která se tváří, jako že nezmůžou nic, ale ve skutečnosti dokážou ty, kdo nejsou pro svoje okolí dostatečně hodní, poslat na smrt.

***

Asi by se opravdu nemělo mluvit a psát úplně pořád. Třetí knížka, na kterou jsem si dneska vzpomněla, jsou Vyvolení Chaima Potoka. Začínají touhou druhého zničit, i když se týká jen baseballu, pokračují špatným svědomím a postupným pochopením těch druhých, kteří ze začátku vypadali divně anebo rovnou jako nepřátelé. Velkou roli v ní hraje mlčení, ve kterém se - jak říká rebe Malter - mezi lidmi vznáší pláč světa. Mlčení, které je (možná jediným) způsobem, jak přimět rozum, aby slyšel i duši.

Neříkáme, nepíšeme a nečteme všecka ta zbytečná slova, kterými zahlcujeme prostor mezi sebou, právě proto, že duši ani pláč světa poslouchat nechceme?

***

Nakonec přece jen ještě něco málo (kus básně) ke slovům, která tu nejsou jen jako kouřová clona:

Pakli v býlí není síly,
mocné slovo neomýlí.

Mocné slovo mračna vodí
v bouři líté chrání lodi.

Mocné slovo ohni káže,
skálu zdrtí, draka sváže.

Jasnou hvězdu strhne z nebe:
slovo mocné zhojí tebe.

Kdo uhodne autora, má bod.