Podivnosti

Žijete si celkem spokojeně úplně normální, klidný a možná i trochu nudný život, a najednou vám do něj něco vstoupí. Nebo někdo. A váš úplně normální, klidný a kdo ví, možná i trochu nudný život se začne ubírat podivuhodnými cestami. 

Michal Ajvaz píše knihy, které by určitě neměl číst nikdo, koho rozčilují postavy bez ctižádosti, spořádaného rodinného života a materiálních starostí.
V tlusté knize Města je právě takovou postavou pražský překladatel severských detektivek Adam, kterému do života znenadání vstoupí součástka zvláštního neznámého stroje. Není první, ke komu doputovala, ale je první, kdo nemá zrovna nic lepšího na práci a vydá se hledat, odkud přišla. Prochází města skutečná i virtuální, setkává se s lidmi, kteří o součástce něco vědí, naslouchá jim a z jejich vyprávění mu postupně vyvstává obraz jednoho podivuhodného stroje a jedné nešťastné lásky.

Ty nejdůležitější věci se dozví nakonec, v Japonsku.

V doslovu k Ajvazově tlusté knize Města jsem se dočetla, že Ajvaz píše podobně jako japonský spisovatl Haruki Murakami, ale zřejmě se dá vyloučit, že by jeden od druhého opisovali. Pravděpodobnější je, že jde o příbuznost světa, který má svoje vrstvy viditelné a neviditelné, příbuznost stylu s jednoduchými větami a přesnými, konkrétními detaily, a taky příbuznost postav, viz výše.

Hrdina Murakamiho knihy Hon na ovci opravdu hledá ovci. Jednu konkrétní, po celém Japonsku. Přišel k ní náhodou, podobně jako Ajvazův Adam k podivné součástce, rozdíl je jen v tom, že nemá moc na vybranou, jestli její smysl hledat bude nebo nebude: dostal nůž na krk. Hledání asi do dvou třetin knihy probíhá tak, že Murakami čtenáři podrobně popisuje, jak si hrdina koupil pivo, ke kterému dostal buráky, vypil pivo, snědl buráky, koupil si další pivo, ke kterému dostal další buráky...  teprve v poslední třetině nabere děj obrátky. 

Nestihne vysvětlit všecko, takže zrovna vychází pokračování Honu na ovci, věnované postavám, které se v příběhu na chvíli objevily a pak zmizely. Což možná nejen autorovi bylo líto. Kniha se jmenuje se Tancuj, tancuj, tancuj a ještě jsem ji nečetla.

Liška v dámu Jiřího Kratochvila je částečně o tom, co slibuje název: z liščího mláděte se stane dívka. A pak žena. A taky o tom, co bylo dál: jak žena žila a milovala a jak se z ní, když zestárla, stala zase liška. To všechno, jak je u Kratochvila zvykem, na pozadí šílených padesátých let dvacátého století, s velkým Hospodářem Stalinem a rejděním tajných služeb, které jsou dílem zlověstné, dílem směšné. Nechybí samozřejmě Brno, odkud pochází druhá - neliščí - hlavní postava Pavel, a potutelné odkazy do jiných literárních světů, jako když se na setkání ruských emigrantů mihne profesor Pnin. 

Lišku jsem poslouchala, Český rozhlas ji uvedl na pokračování, s podtitulem O velké lásce ve zlých časech. Nevím, jestli to byl Kratochvilův záměr, ale u závěrečné části, kdy liška Sylva postupně ztrácí svou lidskou podobu, mění se Pavlovi před očima a nedá se s tím dělat vůbec nic, jenom být co nejvíc spolu, jsem musela myslet na to, co s člověkem udělá stáří. Ale jestli se teď bojíte, že je to nakonec jenom smutné, tak není. Láska je víc, než všecky zlé časy.

Jiří Kratochvil dostal vloni za Lišku v dámu cenu Magnesia Litera. Redaktorka Alena Blažejovská se ho zeptala, jak si vysvětluje, že, po všech minulých nominacích, zrovna za tuhle knihu? Odpověděl bez zaváhání: "Protože je tam ta liška. Ona to zařídila."

Jsem docela zvědavá, které zvíře, anebo bytost, zařídí vítěze Magnesie Litery letos.