Muži a kluci o samotě

Paolo Cognetti jezdíval v dětství na prázdniny do hor.  Když trochu vyrostl, začaly bavit ho jiné věci, jako třeba cestování po světě, bary, holky a psaní knih. Když mu bylo třicet, přišel na to, že cestování, barů a holek má tak akorát dost, nedokáže psát a hory mu chybí. Nebo spíš to, čím v nich býval: divokým klukem, který se nestará o pravidla a autority a celý den lítá volně venku. Zkusil se do hor na čas vrátit. Najít tam dávnou a hlubokou část sebe sama, kterou jsem vnímal jako ztracenou. 
V pronajatém domku v Alpách prožil sám necelý rok. Chodil do kopců a přes ledovcová pole, koupal se v jezerech, pozoroval zvířata a spřátelil se s lidmi, kteří v horách žijí normálně a pořád: pasou tam stáda anebo provozují turistickou chatu. Staral se o dům a o teplo, vařil, četl si. A pak začal zase psát. Do sešitu.
Kniha Divoký kluk: sešit z hor je záznam o této době. A o cestě k sobě, která pokračuje i v další Cognettiho knize, románu Osm hor.

Roman Szpuk je venku většinu času. Chodí a jezdí na kole po šumavských kopcích, přespává v lese, dívá se, naslouchá. Zaměstnáním je pozorovatel na meteorologické stanici Churáňov, kde píše hlášení o počasí, povoláním pozorovatel světa. Píše o něm píše básně a deníkové záznamy a fotí ho kamerou obscurou.
Tady je jedna z básní, haiku:

Podlaha chrámu -
přes hadr přeletěl
stín holuba.

Ve Szpukově světě mají rostliny, houby a zvířata svá přesná jména (často i latinská, v závorkách) a dělají to, co má smysl. Lidé mají spíš přezdívky a v jejich životech je hodně nejistoty, bezmoci, bolesti a smutku. Bez psaní, modlitby, přátelství a lásky se to vydržet nedá. Bez alkoholu jen chvílema.
Kniha o tom všem se jmenuje Klika byla vysoko a je třetí z volné trilogie; první dva díly se jmenují Chraplavé chorály a A zavaž si tkaničky.

Aleš Palán vydal několik knih rozhovorů s lidmi, kteří žijí sami. Jedním z nich, a asi právě tím, kdo byl úplně na začátku Palánova putování za samotáři, je právě Roman Szpuk. Ale ještě před tím, než se tyto rozhovory - v knihách Raději zešílet v divočině, Jako v nebi, jenže jinak nebo Návrat do divočiny - vyhouply na přední příčky bestsellerů, rozmlouval Aleš Palán se zakladatelkou hospiců Marií Svatošovou, historikem a spisovatelem Jaroslavem Medem, s Janem a Gabrielem, syny staroříšského nakladatele Josefa Floriana ... 

Kniha Kdo chodí tmami je záznamem rozhovorů, které Palán vedl s Jiřím a Danielem, syny Bohuslava Reynka a Suzane Renaud. Říkalo se jim pořád "kluci", i když už ji bylo přes sedmdesát. Na samotu, vnucenou režimem, který jim zatarasil cestu do škol nebo zaměstnání, kde by uplatnili svoje nadání a schopnosti, si Daniel a Jiří zvykli a přijali ji. Naši si cestu svoji - Daniel v práci řídil náklaďák, doma pomáhal otci tisknout grafiky a sám fotografoval, Jiří se v zemědělském družstvu staral o prasata a doma překládal z francouzštiny. Třeba knihu Kašpar z hor Henriho Pourrata. 
O lidech, kteří do jejich - Reynkova - Petrkova začali čím dál tím častěji přicházet za "geniem loci" říká Daniel: Někdy nám pošlou fotky v obálce. Jirka říká: "Jsme tu jak strašidla" a hází je do kamen.

Vloni byl Petrkov na prodej, nežil v něm už nikdo. Vedly se debaty, jestli by ho měl nebo neměl koupit stát, a stát to nakonec udělal. Ministerský předseda se při té příležitosti nechal vyfotit před průčelím.
Co s Petrkovem bude dál, se zatím asi neví. Když čtu slova Romana Szpuka "...vzpomínám na útočiště kláštera v Kostelním Vydří. Schovával jsem se tam po čtyři dny před zimou. Bylo tam ticho, nemusel jsem mluvit, nikdo se mě na nic neptal..." říkám si, jak by bylo krásné mít v Petrkově takové útočiště. A když pak čtu podmínky různých tvůrčích pobytů, které obvykle obsahují slova jako setkání, debata nebo workshop, říkám se, že by musel být zázrak, kdyby se taková krása povedla.

Ale samota vždycky někde bude, i bez zázraků. Nebo hlavně bez nich. Protože to s ní nikdy není snadné.

.