Moje bibliotéky

Myslím knihovny. Takové ty, jak si do nich pořizujete průkazku.

V Říčanech se do městské knihovny chodilo po schodech, do prvního patra. Pamatuju si hlavně poličku červených knížek s černým terčem, z edice Knihy Odvahy a Dobrodružství. Brala jsem je bez výběru odleva doprava a četla úplně všecko. Trosečníky z Vlaštovky nebo Zamrzlou loď kapitána Flynta i víckrát a kapitána Petra Blooda s uhrančivýma černýma očima jsem si obkreslila.

Na gymnáziu byla knihovna ve třetím patře a sloužila i jako kabinet češtináře. U okna s výhledem do krajiny stál jeho velký, oválný stůl s haldami neopravených slohů a diktátů,  v regálech knihy, spořádaně zabalené do hnědých papírových obalů. Někdy jsem je tam rovnala, abych nemusela třeba na tělocvik. Byla jsem klasické nemehlo s nosem věčně zabořeným do potištěných stránek, pro míčové hry nebo skok přes kozu úplně nepoužitelné.

Na zemědělské škole v Suchdole byly knihovny dvě. Jedna se skripty Hubení plevele a Dějiny mezinárodního dělnického hnutí, druhá vedle menzy, tak zastrčená, že z ní Wernischovy Loutky asi zapomněli vyřadit.

Taky jsem chodila do Klementina. Bylo tam ticho, velký sál s kamny, vysokým stropem a se zelenými lampičkami nad stoly. Dvůr s kašnou a psím vínem, které s ročními dobami měnilo barvu. Půjčovala jsem si lidové hry pro loutky a mravoučné brožurky Christopha von Schmida; z obojího pak vznikl text loutkové hry O Jenovéfě a Bolestínovi, kterou jsme s přáteli dlouho nacvičovali a nikdy nehráli.

V Nadějkově byla knihovna na zámku, ve dvou místnostech s klenutými stropy. Našla jsem si v ní černošské pohádky a získala dojem, že nic dalšího ke čtení tam pro mě není. Během dalších osmnácti let se knihovna dvakrát přestěhovala, já vystřídala dvě zaměstnání a narodily se mi tři děti, a pak jsme se zas sešly. Byla úplně moje a ukázala mi, že "nic dalšího" je nesmysl. V mladickém nadšení - bylo mi teprve čtyřicet - jsem přesunula regály, ušila záclonky, vyřadila knihu Marie Majerová ve fotografii a dvoje sebrané spisy Aloise Jiráska, zrušila poličku "čtení pro ženy" a zavedla v pátek půjčovní dobu do osmi večer. V následujících jedenácti letech jsem "čtení pro ženy" pokorně vrátila zpátky, četla dětem černošské pohádky, jezdila do menších vesniček kolem Nadějkova s Vlastou Javořickou a časopisy Vlasta a do Klementina na rekvalifikační kurz "odborný knihovník". 
Na zdi u okna mi visel zarámovaný Knihovní řád z roku 1935:

Kniha buď ti, milý čtenáři, učitelkou života. Dobro, o kterém čteš, dále rozšiřuj a zla se varuj!

Takže když se v Nadějkov stal starostou člověk, kterému nevadilo lhát, šla jsem si hledat jiné zaměstnání.

V klášteře byly knihovny dvě. V konventu s knihami ke čtení, jako Duchovní lékárnička Anselma Grüna a Škvoreckého Mirákl, v Latinské škole se spisy "latinskými, německými, francouzskými i českými, ze 16. - 19. století". Byly to, jak jsem dál říkala návštěvníkům, "především knihy teologické, ale též hospodářské či věnované církevnímu právu". Nad intarzovaným psacím stolkem visela zarámovaná fotografie Cyrila Antonína Straky, který "dostal nabídku stát se opatem řádu, ale odmítl ji a zůstal strahovským knihovníkem". Já jsem dostala nabídku stát se táborskou knihovnicí a ráda ji přijala.

Jsem tu, v táborské knihovně, už čtyři roky. V poslední době někdy i ve snech: zdává se mi, že můžem zase otevřít dveře a že se mezi regály potkávám s lidmi, kteří se ptají: "Nemáte tady něco hezkýho na čtení?"

Máme, určitě. Hezkýho i zajímavýho. Například Alberto Manguel v knize Knihovna v noci píše:

V roce 1702 učenec Árni Magnússon zjistil, že zbídačení obyvatelé Islandu, strádající hladem a zimou pod dánskou nadvládou, vpadli do starobylých knihoven své země - v nichž byly po šest staletí uloženy originály ság Eda -, aby si z básnického pergamenu vyrobili zimní oblečení. 

Knihovna je prostě důležitá. Něco jako Krabička Poslední Záchrany.