Mezi chaosem a řádem
Minulý týden jsem pečlivě a správně srovnala všechny brožurky psychologa Nováka, Tomáše: pod signaturu 15, od Asertivita jako lék až po Žárlivost - jak ji zvládat.
Pár dní to možná takhle vydrží, ale knihovna je místo, kde se tíhnutí vesmíru k entropii projevuje sice nenápadně, ale vytrvale a zřetelně. Teorie dokonalého systému řazení knih a jejich plynulého přesunu ke čtenářům a zase zpátky samozřejmě existují a stálě se zdokonalují, ale v praxi to obyčejně dopadne... no, jako v praxi.
Knihovnickým ideálem jsou přehledně uspořádané police knih rozumné výše i šíře, s dostatečně výrazným názvem a jménem autora na hřbetě. Taky by mělo být jasné, jestli je kniha detektivka, román pro ženy, divadelní hra, sci-fi, kuchařka, životopis nebo psychologická příručka.
Někteří nakladatelé pro to mají pochopení a jejich pěkně barevně odlišené edice je radost rovnat vedle sebe. Ale spousta z nich si děsně vymýšlí: dělají třeba knížky čtverhranné, takže se do regálu nevejdou ani na výšku, ani na šířku! Kuchařce receptů na omelety dají tvar vejce a dvanáct ukolébavek vydají jako dvanáct útlých sešitků v jedné krabičce. Zásadní informace schovávají pod přebal na předsádku, dovnitř knih vkládají nejrůznější přílohy a mnohadílné sebrané spisy označují jen číslem, takže kdo hledá třeba Ostře sledované vlaky (povinná četba), musí otvírat jeden svazek po druhém, než se trefí.
Autoři nejsou o nic lepší: do pátrání po pachateli brutální vraždy vpašují zamilované pasáže, Shakespeara zkříží s japonským komiksem, populární herečka doplní své vzpomínky o návody na koláče, hubnutí a háčkované dečky, zpěvák zas úvahami o mezinárodní politice a paranormálních jevech. A když už spisovatel udrží žánr, napíše bestseller o čtyřech až pěti stovkách stránek, který knihovna musí - protože si to čtenář žádá - koupit nejmíň pětkrát, stejně jako jeho druhé, třetí... atd. pokračování. Stopadesát šedivých odstínů pak, když zájem opadne, ještě nějakou dobu zabírá místo, které zoufale chybí pro Portrét dámy.
Se čtenáři to taky není jednoduché. Ideální návštěvník knihovny přesně ví, co chce a kde to najde, a pokud nenajde, vezme si s úsměvem něco jiného, pokud možno dvakrát. Statistiku totiž zajímají výpůjčky, v absolutních číslech: dvanáct kriminálních případů je pro ni totéž jako kompletní Dějiny umění, na Hledání ztraceného času stačí sedm harlekýnek a na Celý život dvě leporela. Běžný čtenář se ovšem nenechá takhle odbýt a přeje si knihu, kterou včera viděl v televizi, před deseti lety támhle vlevo dole nebo před třiceti lety u babičky. Žádá další a další zamilované romány ze skotské Vysočiny 18. století, knížku, kde je hodně přímé řeči, odehrává se v lázních, je o světových dějinách, ale tenká, bude se líbit mamince, manželce, synovi, který nečte, anebo (to nejčastěji): "doporučte mi něco dobrýho". Další level je "nenaučila byste mě paličkovat?" nebo "mám na zahradě hada, nevíte, jestli je jedovatej?" nebo "potřeboval bych pomoct vyřídit půjčku."
Je to nekončící boj, který se nikdy nedá vyhrát. Protože život se do regálů, statistik a návodů k použití zkrátka přehledně poskládat nedá.
Mívám z toho tichou radost a někdy si říkám, že by pár týdnů v knihovně měli strávit všichni projektanti dokonalého uspořádání společnosti. Tiše doufám, že by se tam brzo zhroutili a byl by od nich pokoj. Navždy, spolehlivě a definitivně.