Malé holky a velké dějiny
Porozumět světu dospělých a najít si v něm své místo není pro děti jednoduché nikdy. Holky to mají možná ještě o trochu náročnější, zvlášť když ještě ke všemu vyrůstají během radostného budování beztřídní společnosti...
Nejlepší ze všech světů Ireny Brežné se tváří jako vyprávění malé Jany, která se musí vyrovnávat nejen s vlastním dospíváním a neshodami mezi rodiči a babičkou, ale i s komplikovanou dobou: ideální obraz světa, který jí předkládá škola a kterému by tolik chtěla věřit, neustále naráží na mnohem složitější a odlišnou skutečnost všude okolo. Autorka jí to neusnadňuje, naopak ji obdaří množstvím příbuzných různých národností a náboženství, kteří se hašteří mezi sebou a nezapadají do škatulek: strýček hrdina partyzán emigroval do ostrovní země a oženil se - přes odpor babičky z nepřátelského národa - s tetou z utlačovaného národa. Babička ale nemůže být žádný nepřítel, je pro malou Janu nejbližším člověkem.... protože s rodiči je to taky složité. Janin táta, původně advokát, který pomáhal bohatým, aby ještě víc zbohatli a vykořisťoval proletáře, dneska pracuje na stavbě, domů se vrací jen na víkendy a ani neví, kolik je jeho dětem let. A její krásná máma, která díky svému sexepílu (a svetříkům s blesky, které vytvářela na pletacím stroji) dokázala rodině obstarat nedostatkové zboží i služby, jednoho dne zničehonic zmizí. O tom, že je ve vězení, ani o spoustě dalších věcí se nemůže nahlas mluvit, protože všude kolem jsou soudruzi udavači. Jana by chtěla být pirátkou nebo hrdinkou, ale k moři je daleko a být hrdinkou je těžké, protože všecko je hotové a my jen musíme být šťastní. Být šťastný je taky těžké.
Myslím, že Irena Brežná ani nechtěla vzbudit dojem, že jde o reálný příběh a autentické vyprávění dospívající Jany, protože v její knížce je na jednom místě a v jednom životě vlastně úplně všecko, co k popisované době a místu patří. Vyšinutost reálií, které jsou absurdní už samy o sobě, navíc podtrhla důsledným vynecháváním konkrétních pojmenování: vyvěšují se vlajky našeho velkého přítele, proces se zrádci probíhá v hlavním městě, ve škole se Jana jednou ke svému zděšení dozví, že se dokonalý soudruh vůdce revoluce dopustil chyb a její máma se zatím u jedné staré hraběnky učí jazyk, kterým se mluví za mořem. Je to všecko spíš - současně vtipný, mrazivý i dojemný - koncentrát konce 50. let na Slovensku, s přesahem do okolních šťastných zemí.
***
Jenom o pár let dříve a o něco jižněji než Jana se narodila Věra z knihy Akvárium maďarské spisovatelky Krisztiny Tóth. V jejím příběhu nehraje takovou roli konkrétní doba, i když je snadno rozpoznatelná. Zato dostávají větší prostor další postavy - mami Klára, která se o Věru nedokázala postarat, "teta" Edit s manželem, kteří ji adoptovali, Editina sestra, která zůstává věčným dítětem, a později i Věřin manžel a jejich dcera Vica. Akvárium (s rybičkami i bez nich) se v ději vynořuje a mizí, stejně jako sny a naděje, utloukané všudypřítomným nedostatkem, úředními zákazy a příkazy, tělesnými obtížemi, starostmi o obživu a neporozuměním mezi lidmi, kteří to všecko musí - spíš vedle sebe nežli společně - snášet.
***
Román Čas žen Jeleny Čižovské se odehrává přímo v centru šťastného života, v Moskvě. Do dvou pokojů společného bytu tady osud (nebo uliční výbor) svedl tři staré ženy a jednu svobodnou matku s holčičkou Zuzankou (nebo Sofií, jak ji pojmenovaly spolubydlící "babičky"). Zuzanka-Sofie odmítá mluvit, radši si kreslí obrázky, v nichž se reálný svět prolíná s onín světem, stejně jako ve vzpomínkách "babiček" pořád žijí lásky a děti, které jim vzala revoluce, stalinské čistky a válka. Někdy Zuzanka-Sofie k jejich zděšení zkouší i psát, třeba slovo BOLŠEVICI. Celý příběh je svědectvím o neokázalém, vytrvalém, zdánlivě beznadějném, ale přesto vítězném zápase o to, aby holčička, jejíž matka těžce onemocní, mohla zůstat s "babičkami" a nemusela do šťastných kolektivních zařízení.Přes všechen smutek a bolest říká teprve tahle, třetí knížka to nejdůležitější: s lidmi, kteří umějí dát lásku a pocit domova, se dají přečkat úplně všechny doby.
Může se stát, že tě odvezou... V životě se stává všelicos. Někdy odvážej děti. Zavřou tě a nás tam nemusejí pustit. Budeš to muset zvládnout sama. Tak si pamatuj, ať tě zavřou kamkoliv, já budu pořád s tebou. Každičkej den budu za plotem. A takhle budu chodit, dokud mi Bůh dopřeje života. Třeba mě ani neuvidíš, ale pamatuj si jedno. Tam je moje babička. Chodí sem a tam, sedne si, odpočine a zase jde. Pochopilas?