Lano, co k nebi nás poutá

Nadpis i obrázek jsou z písničky od Trabandu.

***

O knížce Petry Dvořákové Proměněné sny se docela dost mluvilo a psalo, když vyšla, a ze všech řečí okolo jsem získala dojem, že v ní jde hlavně o deziluzi a ztrátu víry. Že jsou to rozhovory s lidmi, kteří po střetu s církevní (resp. katolickou) realitou přišli na to, že se upnuli k něčemu, co ve skutečnosti neexistuje, a dál půjdou životem střízlivě a pragmaticky, bez pohledu vzhůru. Pak jsem si knížku přečetla a zjistila, že její obsah přesně odpovídá názvu: žádná ztráta se nekoná, jen se sny po nárazu na náboženská dogmata a lidskou slabost proměnily. Většinou dost razantně a bolestivě, zdaleka ne všechny rány už jsou zahojené a cesta dál je kamenitá a v mlhách.

***

Druhá kniha je z větší části taky rozhovor a víra a její proměny v něm hrají zásadní roli. O Marii Rút Křížkové jsem prvně četla někdy začátkem devadesátých let, když vyšly jiné rozhovory - Eva Kantůrková je vedla s ženami v disentu a vydala je společně pod názvem Sešly jsme se v této knize. Vyprávění paní Křížkové mi tehdy přišlo trochu přitažené za vlasy - její láska k Jiřímu Ortenovi, se kterým se nikdy nepotkala, ale přesto ho považovala za pravého otce dcery, kterou měla s jeho bratrem Otou, její cesta k židovství a od židovství ke křesťanství...  Když na svůj život vzpomíná v obsáhlejším rozhovoru se Šárkou Grauovou Slyšet a odpovídat, je všechno najednou mnohem pochopitelnější a přirozenější. Ale stručně se to převyprávět nedá.

Je to zvláštní, ale lidé, kteří nemají osobní zkušenost s Kristem, se domnívají, že život křesťana musí být smutný. Usuzují zřejmě z toho, co všechno podle jejich mínění křesťan nesmí, nemá, nemůže. V podstatě je to ale jinak: křesťan je zavázán k lásce - k Bohu, k druhému, ale i k sobě samému. (...) Život v lásce je plný dobrodružství a tajemství. Každý den je naplněn smyslem, pokud se mu ovšem neuzavřeme.

***

Vedle textů Jiřího Ortena se Marie Rút Křížková věnovala i zpracování časopisu Vedem, který si psali třinácti až patnáctiletí chlapci, internovaní v Terezíně. Výbor z něj později vydala pod názvem Je mojí vlastí hradba ghett? Rukopis časopisu získala od Ortenova mladšího bratra Zdeňka; byl - vedle Jiřího Kurta Kotouče a Jiřího Bradyho - jedním ze mála autorů Vedem, kteří koncentrační tábory přežili.

Petr Ginz se konce války nedočkal. Zemřel, ve svých šestnácti letech, na podzim roku 1944 ve vyhlazovacím táboře Osvětim - Březinka. O jeho životě vypráví v knize Princ se žlutou hvězdou  František Tichý, zakladatel a ředitel Přírodní školy. Společně s dětmi, které učí, už skoro deset let objevuje příběhy dětí z terezínského ghetta a vrací je do dnešní doby. Díky nim vznikly inspirativní texty, výstavy, rozhovory s pamětníky, metodické pomůcky, interaktivní hry, film, divadlo, písně... všecko je podrobně popsáno na stránkách Terezínská štafeta. K osudům Petra Ginze a jeho přátel se František Tichý vrací v knize Transport za věčnost, příběhu klukovské party mezi Prahou roku 1940 a Terezínem roku 1943. Varovný popis nástupu zla, které začínalo nenápadně, stále se stupňujícími omezeními a zákazy, a vedlo nakonec až k hrůze plynových komor, je bohužel aktuální i dneska. Stejně jako připomínka těch, kdo v postupující temnotě, tváří v tvář nedostatku, nemocem a hrozbě transportů na východ, dokázali (...) nejen vytvářet krásná lidská společenství, ale také naplnit své dny uměleckou tvorbou, sebevzděláním, sportem a pomocí slabším i sobě navzájem.

O tom, že jsou dny pana učitele Tichého a jeho žáků naplněny smyslem a láskou k druhým, bych nepochybovala ani vteřinu. Ani o tom, že lano do nebe se splétá právě takhle.