Cesty ročními dobami
Poslední dobou chodím pěšky málo, moc málo. Beru si aspoň do autobusu, na cesty měnící se krajinou, knihy lidí, co chodí (nebo chodili) víc.
Prázdná země. Listopadová část roku jsou - vzdor pozdně podzimnímu názvu - útržky deníkových záznamů skoro z celého roku, i z ledna, března nebo května. Biolog a básník Jiří Sádlo chodí, dívá se a zapisuje si. Nebo prostě jen je, a zapisuje si. Jako přírodovědec zkoumá nepřírodu - druhotná společenstva, urbánní poušť nebo jak se to všecko, co roste kolem měst, odborně jmenuje. Jako básník se se může vydat dál (nebo jinam), než dovoluje exaktní jazyk vědy. Jde kolem Botiče a píše o zimních olších, které jsou zblízka fialové (toho už si všimnul i Magor) a z dálky černé, před nimi rezavá vrba. Píše o sýkoře koňadře, která toužebně volá: Pí-ču, pí-ču! Píše o opadávání psího vína, o jablku, které se pokrývá vráskami, o pachu prachu a kamene, o krajině, která přívírá oči. Zastaví se v dobách, kdy místa, jimiž prochází, byla dnem moře, zmíní lidové zvyky velikonoční i ruskou novelu - nebo sen - o opici, která utekla na práh podzimu. Píše taky hospodách, útočištích na cestě. Třeba o té ve Staré Boleslavi, kde vztáhnuv ruku na kliku dveří, přece jsem poklesl na jejím prahu, když mě vítr nesoucí sníh dvakrát zasáhl, a sice do zad a do ramene - genius loci, prostě. Ale pivo tam dostal.
***
Básník Macuo Bašó je o něco starší než Jiří Sádlo, narodil se, když se v Evropě blížila ke konci třicetiletá válka. Úzká stezka do vnitrozemí je jedním z jeho cestovních deníků a slovo vnitrozemí (v japonštině oku) prý znamená spoustu věcí, mimo jiné i nitro, skryté místo uvnitř. Takže i když knížečka rozměrem budí dojem, že je právě tak na jednu až dvě cesty autobusem (v knihovně se na chvíli ztratila, našla jsem ji až po pár týdnech zastrčenou mezi harlekýnkami), je to s ní právě naopak: na opravdické přečtení by mi nestačil ani čas, za který bych se dobelhala z domova do Tábora a zase zpátky s nohou v sádře. Haiku mezi popisem cesty vydrží na půl dne, každá stránka se rozvětvuje skrz odkazy na vysvětlivky k veršům, místům, jménům... a samozřejmě nejde přeskočit obrázky a vysvětlivky k těm obrázkům. Trochu mi to všecko připomíná mnohovrstevné knihy, které si vymýšlí Michal Ajvaz; vrstvami v Bašóově krajině hor a řek, které opíjejí srdce jsou hlavně historie té krajiny a verše o ní. Ale i leccos praktického se tu člověk dozví, třeba o vybavení na cestu: Původně jsem nechtěl brát skoro nic, ale bez lýkového pláště, který mě chrání před nočním chladem, jukaty, deštníku a štětce s tuší se cestovat nedá.
***
Jaroslav Hašek prý o tom, co si bere na cestu, říkal dám to na vítr a on to odnese. V knize Medvědí tanec od Ireny Douskové už je na tom dost špatně: Myslel na to, že prošel půl Evropy a kus Asie a že teď už nedojde ani do Okrouhlic. A že to už možná na jaře nebude lepší. Nebylo, bohužel; děj knihy se odehrává v podzimní a zimní části roku 1922. Myslel i na to, proč byl Mácha poutník, a on, i kdyby došel na konec světa a zpátky, zůstane vždycky jenom vandrákem. Kniha nekončí dobře, vlastně se v ní skoro všecko pořád jen zhoršuje. Hašek s oteklýma nohama ve svém domku na Lipnici diktuje Švejka, všude kolem je déšť a bláto, Šura žárlí na Jarmilu a chce gramofon, na dveře klepou ochotníci, kteří by od pana spisovatele chtěli něco humorného na šibřinky, přátel, kterých Hašek ve vsi má, je jen pár, a ještě za ním často nechtějí nebo nemůžou přijít. Jinak jsou okolo hlavně slušní lidé, kteří se nad způsobem Haškova života pohoršují. - Tak třeba vy, vy jste slušný člověk, to já vím. Byl jste slušný, jste slušný a slušný zůstanete, i kdyby vás věšeli. Nebo kdybyste, nedej bože, někoho věšel vy. Pořád zůstanete svým způsobem slušným a pořád tomu budete věřit, říká Hašek panu řídícímu, který sedí v hostinci u sodovky. Jsou to krutá slova a zrovna k panu řídícímu možná i nespravedlivá. Ale epilog knihy, který přeskakuje do doby, kdy je Hašek už dávno po smrti, první republika se svými šibřinkami, Sokolem i vlasteneckým básněním jde taky do kytek a lipnický vinárník Vítězslav Bondy si balí kufr do transportu, nenechá nikoho na pochybách, že byla bohužel taky prorocká.
***
Nechtěla jsem končit takhle smutně, udělalo se mi to nějak samo. Možná to na jaře bude lepší.