Dům

Krátká povídka napsaná pro letošní Adventní čtení Cesty domů. 

***

Na kopci za vesnicí stojí patrová secesní vila. V létě ji přes vysoké stromy v zahradě skoro není vidět, od podzimu začíná postupně bíle prosvítat, mezi barevným listím, mezi holými větvemi. V zimě se zase ztrácí, mezi sněhem.

Sestřičky, které tu bydlí, chodí taky v bílém. Po celý rok.

V zahradě mají hlavně trávu. V létě ji kosí, suší a vozí do domu. Velké místnosti v přízemí jsou plné sena a zbytek domu je plný vůně sena.

Mezi trávou se najdou i kytky. Ty, které snesou stín. Vlastně je jich tam docela dost.

Kolem zahrady je plaňkový plot. Z jedné strany skrz něj vede dřevěná brána, která se nikdy nezamyká, z druhé je hned za ním příkrý sráz. Dole je vidět silnice, železniční trať, široká řeka a skály na druhém břehu. Auta můžou přijet až k bráně, dovnitř se musí pěšky.

Sestřičky kosí a suší trávu, pěstují zeleninu, chodí do vsi na nákup, vaří a pečou, starají se o dům a o ty, co sem za nimi přicházejí. Taky chovají ovce. Zjara je ostříhají, v létě spřádají bílou vlnu a pak z ní celý rok ve svých pokojích pletou. Ovce přes zimu polehávají v přízemí, přežvykují seno, povídají si, přemýšlejí. Mrazové kytky kvetou na oknech.

Mezi lidmi ve vsi se říká, že vlna, ze které sestry pletou, není jen z ovcí. Že sestra Magdalena chodívá celé léto, vždycky k večeru, nahoru do kopců a smotává tam do klubek sluneční paprsky, které se prodírají z mraků na zem. Že sestra Anna dokáže spřádat provázky deště a sestra Terezka kouř z listí, které na podzim shrabe na hromady a pálí v koutě zahrady.

Říká se taky, že to, co sestry pletou a potom prodávají, nejsou jen obyčejné ponožky, palčáky, svetry a šály. Že všechno, co jim prošlo rukama, umí zahřát sluncem i ohněm. Že se v tom můžete schovat, jako v mlze nebo pod klidnou hladinou jezera.

A ještě se říká, že sestry umějí do svých pletacích jehlic zachytit i lidské příběhy. Proto za nimi jezdí tolik návštěv. Sestry mají vždycky dost času poslouchat, co jim kdo vypráví. A kdo vyprávět neumí, toho to naučí. Chodí s ním po zahradě tak dlouho, dokud mu slova sama nepřijdou.

Návštěvy můžou zůstat, jak se jim chce. Povídají a mlčí, mlčí a povídají. Někdy i brečí nebo se rozčilují. Sestřičky poslouchají, pletou a ničemu se nediví. Klubka ubývají a z vlny na jehlicích vznikají panenky: ruce, nohy, tělo i hlava. Oči a ústa, uši.

Venku mezitím padá tma, listí, déšť, nakonec sníh.

Bouchnou dveře, návštěvy odcházejí k bráně, startují auta anebo pokračují pěšky do vesnice, na autobus, k nádraží.

Sestřičky pořád pletou.

Panenky napřed nejsou bílé. Ty z unaveného vyprávění mívají popelavou barvu. Ty, které byly hodně samy a bylo jim hodně zima, zas modrou, hlavně na dlaních. Těm, kterým někdo ublížil, běží po těle červené rány. Nejvíc jich bývá vlevo na prsou. Žárlivost nebo závist má barvu žlutou, začíná vedle žaludku a stoupá vzhůru.

Sestřičky pletou, ovce už spí. Panenek přibývá a sestřičky se o ně starají. Češou jim vlasy, stírají slzy, obvazují rány, dýchají na studené ruce, hledají v domě pohodlná místa, kde by se jim dobře spalo. Přikrývají je, aby jim netáhlo na nohy. Sestra Kateřina pro ně v kuchyni vaří čaj, rybí polívku a vanilkový pudink, krájí jim jablka a peče zázvorové sušenky. Sestra Cecílie jim zpívá a sestra Lucie nechává přes noc svítit malou lampičku, aby se nebály.

Barvy z panenčích těl se pomalu vytrácejí, zůstává bílá.

A potom, jednou odpoledne, když se venku udělá modré nebe a moc nefouká, otevřou sestřičky dveře domu. Sníh se třpytí v nízkém slunci, panenky vycházejí ven, mezi stromy, zůstávají tam po nich maličké stopy v závějích. Za chvíli skoro nejsou vidět, bílá vlna se ztrácí v bílé zahradě.

Vychází měsíc a hvězdy, z bílé se stane stříbrná.

Sestřičky stojí u okna a dívají se, jak se na konci zahrady maličké postavy odrazí, roztáhnou bílé ruce jako křídla a mizí přes plot do tmy.

Některé z nich to mají domů jen kousek, jiné velmi daleko. Ale v zimě jsou noci dlouhé a na cestu je dost času.

Sestra Marie dveře potichu zavře dveře, pohladí ovečky a jde nahoru spát.