Bez domova

Venku je patnáct pod nulou a prý bude ještě aspoň týden. Nejlíp je s knížkou doma u kamen. Jenže některé knížky vyprávějí o lidech, kteří nemají ani domov, ani kamna. 

Jednou z nich je osmnáctiletá No, která žije na ulici v Paříži. Tam se s ní potká o pět let mladší Lou, která má proti ní všechno: rodiče, svůj pokoj, jídlo na stole, budoucnost. Ale připadá si sama.
Odjakživa, ať jsem byla kdekoliv, jsem si připadala mimo, mimo scénu, mimo téma, jakoby někde vedle, jako bych zvuky a slova, co ostatní nevnímali, slyšela jenom já sama, a naopak jsem byla hluchá ke slovům, která oni evidentně slyšeli, jako bych byla mimo záběr, za nějakou obrovskou neviditelnou skleněnou stěnou.
Jenomže včera jsem tam byla, přímo s ní, a vím jistě, že bychom kolem sebe mohly nakreslit kruh, kruh, do kterého bych patřila i já, kruh, který by obklopoval nás dvě a na pár minut nás chránil před okolním světem.
Pro mě je příběh o tom, že když jste na tom takhle, pak pro člověka, se kterým se ocitnete v kruhu, uděláte úplně všecko. Napsala ho Delphine de Vigan a jmenuje se No a já. Lou i její rodiče se opravdu snaží No pomoct, ale věci nejsou tak jednoduché, jak by si člověk přál.

***

Michal Matoušek práci v noclehárně pro lidi bez domova nevzal kvůli osamělosti ani z idealismu - nejsem apoštol milosrdenství - , ale prostě proto, že jinou zrovna nesehnal. V knize Ode dna ji popisuje bez sentimentu a bez iluzí: naši klienti, pravda, někteří smrdí. A pijou. Žebrají. Ale nedonášejí na sebe víc než jiní lidé, víc než ostatní lidé se neperou, rozdělí se o poslední jídlo... kradou jen kusy železa, ne milióny! Stejně věcně konstatuje, že octnout se z s igelitkou na Hlavním nádraží je věc, která se může stát úplně každému: chudoba čeká za dveřmi, nachystaná... chňap! - Včetně těch, co si říkají "tohle já bych nikdy" a o bezdomovcích mluví jako o svoloči a o problému, který by se měl nějak čistě a elegantně vyřešit jednou provždy, nebo aspoň odsunout co nejdál, aby na něj nebylo vidět. Dostat se na dno je snadné a rychlé, zpáteční cesta je obtížná a dlouhá, často nemožná. A teplá polévka, čistá postel, sprcha a police s obnošeným šatstvem sice můžou být stupínkem na cestě zpátky ode dna, ale mají smysl i tehdy, pokud jím nejsou - jako že většinou nejsou. Jsou hlavně něčím, co pomůže v tu chvíli. Smysl má i jeden pár teplých ponožek, hrnek čaje anebo židle u kamen; zvlášť když je venku patnáct pod nulou. Vymýšlet pravidla a systémová řešení můžeme donekonečna, ale (naposled cituju autora): od jisté chvíle jsou všechna slova jenom kecy.

***

Název knihy Sary Baume Jasno lepo podstín zhyna vznikl zkomolením jmen čtyř ročních období a současně napovídá, že to bude čtení čím dál tím smutnější. Vypráví o Ryanovi, který po smrti otce zůstal sám. Bylo mu padesát sedm a čekal, že si pro mě někdo přijde... že mě zavřou, někam, kde nebudu na obtíž všem těm čmuchalům, těm normálním lidem. Ale nikdo nepřišel. Ray dál žije ve svém domě a dokonce si tam přivedl přítele: Jedno Oko, psa z útulku. Může s ním mluvit, líp než s otcem, líp než s normálními lidmi. Dívají se spolu na televizi, chodí ven k moři a je jim dobře... dokud se JednoOko neporve s jiným psem a Ryan se nezačne bát, že o něj kvůli tomu přijde. Nechá dům domem a vydá se na cestu. Jedeme, jedeme, jedeme. (...) Auto je teď náš dům, náš domov. Kufr je naše půda. Štěrk je naše podlaha. Střešní okno je náš balkón. Malé silničky venkovskou krajinou jsou náš neustále se měnící výhled z okna. Doslovu dala překladatelka Alice Hyrmanová McElveen název Velmi atypický příběh o lásce. Atypický možná, láska bezesporu. Venku je čím dál tím větší zima, docházejí peníze, není na benzín, na psí granule, na cigarety, alkohol, na zázvorové sušenky ani na chleba, jenom pouto mezi člověkem a psem je tu pořád. Až do konce.

***

Kdyby někomu bylo z toho všeho moc mizerně, na stránkách Nocleženka se dá lidem bez domova za stovku pořídit aspoň jedna noc v teple. Což není moc, ale je to pořád lepší, než kecy.