Antonín Šít a jeho krajiny

Myslela jsem si, že pozůstalost malíře Miroslava Šaška je první a poslední, která se mi kdy dostala do rukou. Ale v klášteře přede mnou najednou ležely krabice a desky s dílem malíře Antonína Šíta. 

Byl o necelý rok starší než Šašek, ale jeho osud byl opačný: téměř celý život prožil na místě, kde se narodil. Je to vesnička o šesti číslech popisných, asi hodinu chůze od místa, kde bydlím já. Takže jeho krajiny jsem měla denně před očima, když jsem se skrz ně vracela z kláštera domů, a můžu se do nich vydat, kdykoli se mi bude chtít 

Je to zvláštní pocit.

Šítovy dopisy, fotografie a různé písemnosti jsem skenovala a rovnala podle archivářských pravidel. Obrazy připravovala na na focení a rámování, balila do bublinkové fólie, psala k nim popisky, věšela je na zdi nebo na výstavní panely. 

Protože k výstavám vyšel katalog, Antonín Šít má vlastní web i monografii a psalo se o něm na Dobré adrese, můžu tady přeskočit obvyklé "narodil se, žil, tvořil..."

Dám jenom to, co se na výstavy a do knih nevešlo a co se mi líbí nejvíc: jak obraz vzniká, jak se mění.

Most 

Cesta s jeřáby 

Stromy

Maminka 

Stavba elektrického vedení

Tvář Krista 

A ještě, na závěr, jeden citát, z dopisu Antonína Šíta jeho staršímu bratru Františkovi, který v Praze vstoupil do řádu premonstrátů a pak byl několik let ve vězení: Sňal jsem z police lahvici rumu a přihnul jsem si, ovšem jen mírně, neboť jsem neměl naději, že bych svou zásobu v dohledné době doplnil. - Je to z Robinsona Crusoe od Daniela Defoe a Antonín k tomu připisuje: Skvělé, co?

Obraz, který mám nejradši, je asi tenhle. 

Když jsem chystala katalog, vybrala jsem k němu z dopisů následující věty: Teď v zimě je nejpitomější to, že je člověk uzavřen mezi čtyřmi stěnami. (...) Už se zase těším, až budu moci ven do volné přírody, tím člověk setřese se sebe všecku tíži. Připadá mi to jako pohádka, když si vzpomenu, jak jsem letos na jaře, vlastně ještě v předjaří , cáral po polích, vítr dul, div mě neodnes, jak jsem hulákal, řval, zpíval, slyšet to pro ten vítr nebylo, pln naděje...

O slovo nejpitomější jsem svedla (a prohrála) boj s panem K., přítelem pana Šíta, který tak strašnou vulgaritu v tištěné podobě prostě nepřipustil. Že ji Antonín skutečně napsal - jako pětadvacetiletý, v rodinné korespondenci - nehrálo roli. Protože jsem si pana K. vážila a bez něj by žádná Šítova výstava vůbec nebyla, nakonec jsem couvla a dala do tisku nějaké nejhorší nebo nejnepříjemnější... už nevím a je to jedno.

To podstatné je v jiných Šítových slovech: Bůh, přítel, svoboda, služba, pravda, víra, dar... 

A naděje, myslím. I když přes vítr nebo únavu nebo cokoli zrovna není slyšet.