... a jiné povídky
Knížka s názvem Jiné povídky a jiné povídky opravdu je. Napsala ji Ali Smithová, takové banální jméno...
Její povídky jsou vlastně taky banální. Neděje se v nich skoro nic, s čím by se člověk běžně nepotkal: lidé chodí do kina, prodávají, kupují a čtou knihy, jedou taxíkem, dostanou kytku... Že se ženy z povídek nezamilovávají do mužů, ale do žen, popisuje Ali Smithová taky jako úplně normální věc: prostě to tak je, láska je láska. Výjimečné, pěkné a zvláštní je na povídkách to, jak se střídá perspektiva, ze které se spolu s autorkou na události díváme - v jedné z nich je děj "muž vejde do antikvariátu a koupí si knihu" postupně vyprávěn z pohledu majitelky obchodu, mouchy, která na knize sedí, samotné knihy a jejích předchozích majitelů, zákazníka, který ji koupil a jeho sestry, pro kterou ji kupoval...
Úryvek z povídky Ali Smithové si vypůjčila jako motto Lidmila Kábrtová do své knížky Místa ve tmě. Různé pohledy na věc jsou i tady použité jako způsob vyprávění: postavy ve dvanácti samostatných povídkách se mezi sebou neznají, ale v krátkých okamžicích se jejich životy protnou - Eva trochu závidí té ženě, jejíhož muže vidí každý pátek jít domů s nádhernou kyticí růží, a Klára pak v jiné povídce poví, jak to s těmi růžemi ve skutečnosti je... Hrdinky povídek jsou různě staré, mají různá povolání i osudy. Společné mají to, že samy sebe dlouho přesvědčují, jak jsou vlastně docela spokojené, jak lásku nepotřebují nebo jim stačí to málo, co z ní zůstalo. Protože změnit život je těžké, riskantní a kdo ví, jestli by to pak nebylo ještě horší?
Možná proto působí trochu jako žena jediná, jen v různém nasvícení a kostýmech.
Dvě staré babky Toona Tellegena mají růžovou obálku a černý humor uvnitř.
jsou to taky povídky, taky o lásce, taky psané jednoduše, ale protože se v nich do sebe zamilovávají právě dvě babky (jména nemají, takže není moc jasné, jestli jsou to babky různé nebo pořád ty samé), jde v nich láska ruku v ruce se stářím a smrtí.
Dvě staré babky byly na sebe tak zvyklé, že si jedna babka někdy odstavila na druhou babku hrnek, zatímco druhá babka si čas od času přisunula židli k první babce a opřela jí o záda noviny...
Nathan Englander názvem své povídky (i celé povídkové sbírky) O čem mluvíme, když mluvíme o Anne Frankové odkazuje na Raymonda Carvera, v anotaci se objevuje jméno Issaca Bashevise Singera... mohl to, jistě, být reklamní trik, ale podle mě autor nezůstal svým slavným předchůdcům nic dlužen. Jeho povídky jsou hlavně o holokaustu, ale dějí se tady a teď - třeba na letním táboře seniorů, kde se u jednoho bridžového stolku sejdou dva muži z téhož koncentračního tábora: první má na ruce vytetované číslo, druhý ho tehdy hlídal... Na otázky, které se při čtení objeví, nejsou jednoduché odpovědi. Asi na ně nejsou vůbec žádné odpovědi.
Titulní povídka je, stejně jako u Carvera, popisem setkání dvou manželských dvojic. Trochu se v ní pije a jí, trochu sedí a společensky povídá, pokuřuje se tráva a nakonec, mezi rozhodováním, jestli načít nebo nenačít další sáček brambůrků, přijde řeč na hru na Annu Frankovou: kdo ze tvých přátel by tě schoval, kdyby ti šlo o život a dal tak do hry i život svůj? udělal bys to pro svého přítele a jeho rodinu ty sám?
A tak tam všichni čtyři stojíme, uvěznění ve špajzu, a máme strach otevřít dveře, aby na světlo nevyšlo to, co jsme uzamkli uvnitř.
Povídky ve sbírce Zbytky napsala Helle Helle z Dánska. Lidé, o kterých píše, se nemusí bát o život, netrápí je nemoci, bolesti nebo chudoba, jenom jsou sami. Jsou sami, i když s zrovna někým žijí: slova, která si říkají, mezi nimi nevytvářejí pouto, padají do prázdna nebo je kolem sebe staví jako hradbu. To podstatné se děje za nimi. Za větami, které si neřeknou, které Helle Helle nenapíše. Otázku, jak by se člověk zachoval v mezní situaci, autorka v žádné povídce přímo nepoloží. Jenom nechá v kině omdlít ženu a jednoho z diváků načít popcorn a situaci otráveně glosovat - na film se celý týden těšil, kdy už se konečně znovu zhasne a bude se promítat?
Když někdy - třeba nad tlustými romány, vyprávějící košaté příběhy z pohnutých dějin minulého století - padne otázka "jak se ty strašné věci vůbec mohly vůbec dít?", vzpomenu si právě na tohle kino.